Asi si vzpomínáte, jak jsem zde na našich farních stránkách zval chlapy, aby se přihlásili na pouť do Osvětimi. Organizoval ji jeden kněz (P. Václav Vacek, který se angažuje v chlapském hnutí a manželských setkání pod sdružením YMCA). Byl jsem rád, že jsme se nakonec domluvili z naší farnosti celkem čtyři. Něco málo vám o naší pouti napíši:
Pouť jsme zahájili cestou autem do Pardubic, kde jsme se přidali v rychlíku Šírava k ostatním asi 12 chlapům, kteří jeli z Prahy. Postupně se počet zvyšoval, až nás bylo na hranicích 45. Původně bylo v plánu jít pěšky do cíle zhruba 20 km. Byli jsme po probdělé noci ve vlaku rádi, když nám organizátor poutě oznámil, že popojedeme o 20 km dále jednou místní lokálkou a zbude na pochod pouhých 6km. To prý proto, abychom si byli schopni v našich hlavách ještě něco dovézt domů… Ze slíbených šesti bylo nakonec 12, ale i to bylo na každého dost při pomyšlení, jaký nás čeká náročný výlet. V Osvětimi jsme došli do salesiánského gymnázia, kde jsme měli domluvený nocleh s občerstvením (viz1.foto). Jak jsme chodili pěšky po velkém městě (asi 40 000 obyvatel), ten den nás ještě čekalo dalších skoro 20 km. 
V Osvětimském táboře nás rozdělily na dvě skupiny. Průvodkyně nám vše velmi zajímavě vykládaly v češtině. Každý z nás dostal sluchátka s přijímačem a redukcí hlasitosti, abychom každý v tom davu turistů dobře slyšeli tu svou průvodkyni. Jeden kamarád se vyjádřil:“Ve sluchátkách jsem slyšel hlas průvodkyně, připadal mi jako hlas mého svědomí“.
Ale ještě otázku:
Proč se vlastně jezdit dívat na něco, co se nám příčí, hnusí a je proti našemu přesvědčení. Není to cynismus, vozit desetitisíce turistů na místa, kde zemřelo zbytečně více než milion nevinných lidí? Není. Důležité je, abychom nezapomněli. A právě až na tomto místě si člověk může plně uvědomit, o čem se ve škole učí a o čem slyší. Ale dokud to necítí celým tělem, nepochopí. Podle slov nositele Nobelovy ceny míru Elieho Wiesla,:“Zapomenout znamená zabít všechny oběti podruhé.“ Jedině paměť lidstva zajistí, aby se podobné hrůzy nikdy neopakovaly.
K historii:
Po německé invazi do Polska v roce 1939 byly vesnice Osvětim a Březinka anektovány k Třetí říši a jejich názvy poněmčeny na Auschwitz a Birkenau. Podle rozkazu Heinricha Himmlera ze dne 27. dubna 1940 byl založen koncentrační tábor v bývalých kasárnách polské armády v Osvětimi. Velitelem tábora byl jmenován Rudolf Höss (25. listopadu 1900, Baden-Baden - 16. dubna 1947, Osvětim) v hodnosti SS-Hauptsturmführer. Jeho úkolem bylo mimo jiné i to vybudovat v Osvětimi a jeho okolí největší vyhlazovací tábor. Po vybudování hlavního tábora, tzv. Auschwitz I - Stammlager, byly postupně vybudovány tábory Auschwitz II-Birkenau (Březinka) a Auschwitz III-Monowitz, ale ten už je jinde a tam jsme nebyli a řada dalších pobočných táborů.
J
ako hlavní vyhlazovací prostředek byl používán v plynových komorách napojených přímo na krematoria granulovaný insekticid, jehož hlavní složkou byl kyanovodík. Obchodní název tohoto prostředku je znám jako Cyklon B. Tato granulovaná křemelina nasycená kyanovodíkem byla sypána do komory a tam se začal uvolňovat plynný kyanovodík (HCN), způsobující smrt lidí v komoře.
Hrůznost a chladnokrevnost počínání hitlerových mužů dosvědčuje výpověd Rudolfa Hösse, který během Norimberských procesů řekl: "Samotné usmrcování trvalo nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2 000 lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho. Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor; šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat; místo vody jsme pak pustili jedovatý plyn. To všechno šlo velmi rychle."
Z jeho slov je cítit absolutní povznesení se nad cenu lidského života a zájem o jedince jako takového. To je mimochodem velmi silný vjem z celé návštěvy těchto táborů. Všude je vidět preciznost, se kterou Němci k likvidaci lidí přistupovali. Nebylo to chaotické vyvražďování statisíců, ale systematická předem naplánovaná likvidace nepohodlných osob a "členů nižší rasy".
Ve všech táborech Auschwitz-Birkenau zemřelo nejméně 1,1 miliónu osob, z nichž prý bylo:
- 960 000 Židů (865 000 nezaregistrovaných, 95 000 zaregistrovaných)
- 73 000 Čechů a Slováků
- 70 000-75 000 Poláků (asi 10 000 nezaregistrovaných, 64 000 zaregistrovaných)
- 21 000 Romů (2 000 nezaregistrovaných, 19 000 zaregistrovaných)
- 15 000 sovětských válečných zajatců (3 000 nezaregistrovaných, 12 000 zaregistrovaných)
- 10-15 000 vězňů jiných národností (mj. Bělorusů, Rusů, Ukrajinců, Jugoslávců, Francouzů, Němců, Rakušanů atd.)
První polovinu prohlídky jsme začali v původních polských kasárnách zvaných Auschwitz I - Stammlager (původní polské kasárny). U vstupu nás "přivítal" světoznámý cynický nápis "Arbeit macht frei", který vězně měl motivovat k práci, aby se dostali na svobodu. Dnes již víme, že šlo pouze o povedený a vypočítaný psychologický tah. Při vstupu jim tam hrála i místní hudba z řad vězňů, aby vše vypadalo jen jako pracovní tábor celkem v pohodě… Po širokých kamenitých cestách jsme procházeli mezi jednotlivými budovami tábora, označovanými jako Bloky. V každém z otevřených Bloků je expozice věnována nějaké části historie tábora. Jsou zde popsány způsoby vyhlazování, převozu vězňů, zabavování jejich majetku…. Poté následuje Blok 11 - blok smrti. Zde jsme viděli i stojící popravčí zeď, u které byly prováděny popravy zastřelením. Ve sklepě Bloku 11 byly cely, ve kterých věznili lidé čekající na smrt. Z Bloku 11 jsme postupovali mezi davy lidí se svou průvodkyní na prohlídku dalších expozic, tentokrát věnovaných jednotlivým národům, které byly vyhlazováním zasaženy. Na závěr celé prohlídky v hlavním táboře nás opět nemile překvapil průchod plynovou komoru s krematoriem.
Poté nás převezli autobusem do Birkenau – Březinky vzdáleného asi 2 - 3km. Rozlehlý tábor (2x2,5km) je místem, kde probíhalo největší vyhlazování Židů. Je zde 2km dlouhé nástupiště, kde probíhalo rozřazování – selekce a přímo u něj jsou pozůstatky dvou plynových komor. Z celého tábora byla zachována hlavní budova a několik desítek budov pro vězně. Celkem jich tam bylo 300, dnes jsou vidět jen základy. V zadní části tábora je umístěn památník obětem Holocaustu.
Sobotu jsme věnovali dojmům, otázkám a úvahám a v závěru jsme měli i mši svatou.
-----------------------------------
K přípravě na pouť jsme měli navrženo přečíst tři knížečky:
1. "Noc" - Eli Wiesel. Nositel Nobel. ceny, přežil Osvětim
2. "Tajný posel Jan Karski" - Yannick Haenel. Vypráví o důstojníkovi, kterému se podařilo utéci z Katyně, vstoupil do polské zemské armády, navštívil židovské varšavské ghetto, přinesl zprávy na Západ, ale …
3. "Slunečnice" - Simon Wiesenthal. Jako vězeň se setkal s důstojníkem SS, který jej žádal o odpuštění za pogrom. Po válce Wiesenthal požádal několik desítek světových osobností, aby mu odpověděli, zda měl nacistovi důstojníkovi odpustit, či ne.
------------------------------------
Slyšel jsem, že je někdy lepší správná otázka, než tři odpovědi. Kdo se tedy nebojíte číst dál, můžete dále pokračovat v úvahách, poznámkách a otázkách, které byly mezi námi – poutníky vyřčeny:
V dětství jsem četl knížku z války, chtěl jsem něco z těch hrůz vidět, proto jsem přijel.
Jdu za jeden manželský pár, který tady zahynul. Bydlel kdysi ve stejném domě jako já teď.
Jezdí se na různé poutě, nedovedu si představit silnější zážitek než z poutě do Osvětimi. Asi mě navždy poznamená.
Uvítal jsem, že mohu jet na pouť s chlapy.
Někteří Židé byli přiváženi už jako vězni z Terezína, ale většina šla do transportu z rodného města.
Byla to pro ně velmi silné ponížení, když cestovali s ostatními v dobytčácích v nelidských a nám nepředstavitelných podmínkách…
Děti plakaly hladem a žízní …
Zlo začíná u maličkostí kolem nás. I zlo Osvětimi zřejmě začínalo podobně z malých praménků.
Často víme co je zlé a dobré, ale strach ze zla nás ochromuje, abychom se proti zlu postavili.
Nikdo nevěřil, že by se lidé mohli tak zvrhnout, i apoštolové se báli uvěřit, že by církevní představení mohli odsoudit Mesiáše.
Co nám brání vidět a nevytěsňovat zlo?
Jaká je moje představa o Bohu, unese existenci zla ve světě? Bůh je jiný, než moje představa o něm.
Jaký je Bůh?
Ohromné množství zla působí na lidi, působí i na nás. Zlo potřebujeme držet na uzdě. Potřebujeme si trénovat svou odvahu.
I z fotografií vězňů Osvětimi čiší strach.
Bolely nás nohy, to je dobře, trochu nám to pomohlo pochopit nesmírně trápení vězňů.
Asi je bolela i hlava z dehydratace.
Jsem kadeřník, strašně na mě zapůsobilo to množství ostříhaných vlasů z vězňů určené pro technické zpracování, to je strašná neúcta k člověku.
Přemýšleli jsme ve skupince, zda bychom na místě koncentráčníků chtěli zemřít nebo přežít. Co ty lidi drželo při životě?
Jak prožívali tu hrůzu uvězněné rodiny? Naše starosti jsou proti jejich trápení úplné prkotiny.
Průvodkyně vyprávěla, že některé ženy odhazovaly své děti z vlaků. Lidé je nacházeli, ale báli se je přijmout, hrozil jim za to trest smrti.
Na zdi jedné cely jsme viděli vyškrábanou tvář Krista; jako naději?
Jak dozorci snášeli pláč dětí?
Na fotografiích z rampy je vidět, jak dozorci na rampě někdy vlídně promlouvali k lidem, aby je uklidnili a nekladli odpor. Za rohem děti zabíjeli.
Rozhodnutí k útěku bylo těžké, vězni věděli, že za jejich útěk bude popravena řada druhých vězňů.
Většinu těch co přežili, pronásledovala „vina“ za přežití.
Dnes začínají být Romové podobně odsuzováni jako kdysi Židé. Paušalizováním viny nesnášenlivost začíná, pak vede k nenávisti.
Koncem šedesátých let osmnáctiletému synovi jedné Židovky, která přežila, řekl ve škole spolužák: „Smrdíš, Žide“. Hoch šel a oběsil se.
Čím se máme hůř, tím více hledáme viníka našeho trápení.
Zla okolo nás je mnoho, proti kterému se mám postavit, na všechno nestačím.
Nelidskost se nejvíce projevuje v likvidování dětí.
Jak nepřijít v lágru o víru?
Strádání vyvolávalo ve vězních podrážděnost a nevrlost. Ztratili svou důstojnost. Jak to všechno (někteří) přežili? Jak brzy si zvykli na strašné ponižování? Zůstaly jim nějaké hodnoty?
Nacisté řešili „židovskou otázku“ (na konferenci ve Wannsee R. Heydrich šikovně působil na právníky a průmyslníky a získal je pro konečné řešení židovské otázky). Někteří lidé by dnes chtěli řešit romskou otázku vytvořením ghetta nebo vystěhováním.
Jak se ze sociálně demokratické strany může stát totalita?
Kde byl Bůh?
Kde byl člověk?
Proč Židé neutekli včas na Západ?
Proč se nebránili? Proč očitým svědkům nevěřily představení náboženských obcí (v Maďarsku, Londýně USA)? Proč jim nevěřily exilové vlády okupovaných zemí a vlády válčící s Německem.
Plynové pece nebyly stavěny podle plánů ďábla.
Jak si dostatečně opravovat svou představu o Bohu?
Esesák nutil skupinu Židů, aby ukamenovali vězně uprostřed. Kdo nehodí kamenem, bude zastřelen. Hodil bych kamenem po spoluvězni nebo po dozorci?
Není jednoduché se zastat třeba ponižovaného v tramvaji.
Je třeba se zastávat ubližovaných.
Proč se jich nezastávám?
Tady v Osvětimi prožívám větší vděčnost za život než doma.
Nacisté žili dvojí život. Co to bylo za lidi?
R. Heydrich pocházel z učitelské rodiny, v šesti letech hrál na housle, měl smysl pro čest, svatbu měl v kostele, byl pozorným manželem a milujícím otcem …
Když jsem stál na rampě, mezi kolejemi, kde se při selekci rozhodovalo o bytí a nebytí vězňů, myslel jsem také na svá životní rozhodování. Vězni nevěděli, kam jdou.
Nejhorší pro mě byla fotografie, jak esesák střílí mámu s malým děckem (v takovém případě měli rozkaz použít jen jeden náboj).
Dobro nás překvapí, ale je pochopitelné. Zlo je absurdní, nepochopitelné …
Mysleli si aktéři a jejich přisluhovači, že konají dobro?
Manipulace s lidmi začíná cílenými dezinformacemi pod rouškou dobra a výhod.
Kdo je přinucen spolupracovat, bývá rychle namočen do zla, aby byl vydíratelný.
Jak bych se ubránil a jak se bráním manipulaci?
Nemálo lidí se vždy vymlouvá, že se proti zlým poměrům nedá nic dělat. N. Winton si to nemyslel, zachránil 669 českých, převážně židovských děti. Irena Sendlerová se svými spolupracovníky zachránila dva a půl tisíce židovských dětí z Varšavského ghetta. Pokaždé riskovala život.
Neprovinili se jen ti, kdo přímo vlastní rukou zabíjeli, někdo jen psal na stroji, někdo jen sloužil ve vlacích do lágrů, někdo jen vypracovával plány, někdo jen podržel vězně, aby mu nacistický lékař mohl klidně vpíchnout smrtící injekci, někdo jen kupoval vlasy zavražděných k dalšímu zpracování …
Rozlišování dobra a zla už na počátku vyžaduje moudrost a odvahu. Poctivé hledaní pravdy je náročné, vyžaduje odhodlanost a přijetí pronásledování.
Mnoho lidí v setkání se zlem v koncentrácích o svou „víru“ přišlo. Pochopitelně se ptali, kde je Bůh, jak se na tu hrůzu může dívat.
Mnoho lidí se tam naopak k Bohu obrátilo. Často se ptali, kde byl člověk, kam se poděla lidskost. A jak to, že někdo dal přednost druhému a nezištně pomáhal druhým.
Jak to, že Němci „neviděli“ bolest matek?
Moc je nejnebezpečnějším pokušením a vášní.
Jak bojovat se zlem, strachem a jak si pěstovat odvahu?
Obě průvodkyně byly skvělé. P. Václav Vacek se jich ptal, proč si zvolily tuto práci? „Setkaly jsme se s lidmi, kteří tu přežili …“. Vícekrát měly ve svých očích slzy.
Děkovaly nám (!), že jsme přišli na pouť a věnovali jim čas.
Nebo také: ,,Jak unesete smutek, který na vás tady padá? Zapomněl jsem, jak to přesně řekla: „Zármutek může přispět k formování naší osobnosti“.
Dávali jsme si tipy na důležité knihy a filmy.
Nabídnu několik základních.
Tomu, koho zajímá,co se odehrálo v Rakousku a Německu ve 20. stol., doporučuji výjimečnou knihu Stefana Zweiga: „Svět včerejška“.
Kdo chce pochopit myšlení nacistů, tomu doporučuji knihu Niklase Franka: „Můj otec“ a „Má matka“
Hans Frank byl za války generálním guvernérem okupovaného Polska. Jeho syn poctivě popisuje postoje svých nacistických rodičů.
Joachim Fest v knize „Já ne!“ skvěle popsal, jak nacisté přišli k moci a příběh člověka, který se nacismu vzepřel.
Tzvetan Todorov v knize „V mezní situaci“ popisuje kdo byli vězni i bachaři v koncentrácích (Ani hrdinové, ani světci, ani zrůdy, ani bestie).
Nakonec doporučuji praktickou a zásadní knihu současného významného psychologa Philipa Zimbarda „Moc a zlo“, k pochopení tohoto tématu.
Když budete chtít vyjet do Polska - Osvětimi a při případném výletě na více dní, neboť je toto místo nedaleko skvostných historických měst, rád Vám poradím s ubytováním u místních salesiánů, neboť se nám u nich velmi líbilo a byli by prý rádi za další případné hosty.
Zaznamenání otázek - P. VV
PB (PAVBOzavináčGMAIL.COM)