Vánoční zamyšlení

Kdybych psal scénáře a natáčel filmy, uvedl bych na scénu pokud možno nejnázorněji následující situaci:

Koná se oslava narozenin. Přišlo hodně hostů. Někdo pronáší dojemnou řeč, hraje hudba chytající za srdce, servíruje se slavnostní večeře. Hosté s sebou přinesli dárky, vzájemně si je předávají… A kdesi uprostřed nich stojí ten, jenž má narozeniny. Někteří využívají příležitosti, aby ho poprosili o pomoc v různých věcech, jinak si ho ale celkem nevšímají …

Situace se zdá vybájená – pro tento takřka groteskní scénář bychom ve skutečnosti sotva našli předlohu v našich narozeninových oslavách. A přesto není neskutečná – opakuje se rok co rok, když slavíme slavnosti Narození našeho Pána.

 

Zatímco tu dávám do spojitosti vymyšlený scénář s Vánocemi, nemyslím na lidi, kteří v sekularizované Evropě slaví zcela samozřejmě křesťanské svátky, aniž by si uvědomovali jejich náboženský význam. Spíše mám při tom na paměti vnitřní poměry v naší církvi. Myslím na křesťany, kteří neděli co neděli a právě tak na Štědrý večer navštěvují bohoslužby. A myslím na jejich duchovní pastýře. Myslím na Štědrý večer prožívaný v „reálně existujícím křesťanském prostředí“, jak jsem jej sám dlouhá léta prožíval a přispíval k jeho vnější podobě. Pozornost se soustřeďuje na sváteční hudbu, ozdobené stromky a zářící svíčky, na dárky, které se rozdávají buď před půlnoční nebo po ní, na tradiční jídlo, na chvíle, kdy jsme pospolu – tedy na „idylu“, kterou oslava Vánoc (s nadějí, že to takové bude pořád!) vykouzlí v lidských srdcích. Kněz mluví v kázání možná o míru na Zemi a o trápení v celém světě, o tužbách lidí, snad také, pokud možno v „církevní tónině“ a slovy převzatými z katechismu, o Synu Božím, jenž se narodil v Betlémě. A právě ten, jehož jméno je o tomto večeru vyslovováno znovu a znovu, slyší, jak se o něm povídá, a přitom tu stojí sám … Pokud se přece někdo na něj obrátí osobně, přichází s naléhavými prosbami, jež by mohl vyslyšet.

Mám pochopení pro to, jestliže laskavý čtenář až dosud potřásá hlavou a ptá se, co tedy vlastně chci a zda – pokud jde o vnitřní prostor v církvi, tedy okruh „aktivních křesťanů“ – nevidím problémy tam, kde přece něco podobného vůbec není. Také já bych byl takto reagoval až do onoho roku, kdy jsem vystoupil z běžného společensko-církevního prostředí a poté prožil první oslavu Vánoc na Karmelu. V našem konventu se k Vánocům vzájemně neobdarováváme a o Štědrém večeru se v době mezi večeří a půlnoční zdržujeme o samotě a v tichosti v celách. Poté popořadě přináší jeden druhému na půl hodiny figurku Ježíška z jeslí. A tak jsem si poprvé – je tomu už třináct let - když jsem tak trávil sám půlhodinku s nenastrojenou hliněnou figurkou, uvědomil: Vlastně jsem ještě nikdy netrávil Vánoce tak náležitě s tebou, Ježíši, vlastně ještě nikdy jsem ti „neblahopřál k narozeninám“, ještě nikdy jsem ti o slavnostním dnu tvých narozenin neřekl, jak je dobře, že jsi, ještě nikdy jsem se tě nezeptal, jak se ti vede a – kdo jsi.

 

Náboženství je dvojsečná věc. Skrze náboženství může člověk zrát, skrze náboženství může také degenerovat – podle toho, zda jeho zbožnost skrytě motivuje láska, nebo zda za ní stojí žádostivost. Mistr Eckhart (1260-1328) o své době konstatoval: „Někteří lidé chtějí pohlížet na Boha stejnýma očima, jakýma se dívají na nějakou krávu, a chtějí Boha milovat tak, jako mají rádi krávu. Tu máš rád kvůli mléku a kvůli tvarohu, a tedy pro svůj vlastní užitek. Tak si počínají všichni ti lidé, kteří Boha milují kvůli vnějškové hojnosti a vnitřní útěše. Ti ale nemilují Boha náležitě, nýbrž zhlížejí se ve své chamtivosti.“ Tyto řádky neztratily nic na své aktuálnosti – je to hanba, ale v první řadě nikoli věřících v našich obcích, ale především nás, „pastýřů“, pokud neumíme vést lidi k ničemu jinému, než jak se náboženskými prostředky dostat k „mléku a tvarohu“.

Snad nikdy jindy se neukazuje tak zřetelně jako při slavení Vánoc, jak povážlivě je reálně praktikovaná „víra“ v křesťanstvu prosáklá touto „zbožností mléka a tvarohu“. Pro toho, kdo má oči k vidění, právě tady vychází najevo v „kondenzované podobě“. Zde, při oslavě Vánoc, si však můžeme uvědomit veškerou pošetilost takové „zbožnosti“, a především její nezměrnou sprostotu vůči Bohu! A přesně v tom spočívá šance. Je třeba ji pouze využít!

Vánoce nám mohou být vhodnou příležitostí k tomu, abychom pracovali proti takové mentalitě, jež prýští ze spoutanosti vlastním „já“ a v praxi vede k životu bez Boha. Rozhodně bychom k tomu potřebovali mít řádně na paměti – a při bohoslužbě slova a v liturgii to připomínat těm, kdo nás poslouchají a s námi ji slaví – oč vlastně při této slavnosti jde: že právě slavíme, jak oficiálně předepisuje liturgie, slavnost Narození Páně, tedy narozeniny! Pak bychom měli již zákonitě připadnout na myšlenku, eventuálně se na ni přivést vzájemně, že se o těchto narozeninách nebudeme chovat jinak než o narozeninách svých příbuzných, přátel, kolegů ze zaměstnání, kde přece zcela samozřejmě:

-       se těší pozornosti jubilant, nikoli různé okolnosti oslavy;

-       ve středu pozornosti nestojí (nebo nanejvýše kdesi na okraji) okolnosti narození, nýbrž přítomná osoba toho, který přišel kdysi na svět;

-       hosté si vzájemně nevyměňují dárky, nýbrž obdarovávají toho, kdo má narozeniny;

-       a kde lidé – alespoň v tento den! – nepřicházejí k jubilantovi se svými přáními a úpěnlivými prosbami, nýbrž dávají mu najevo svou pozornost, promlouvají k němu s upřímnou náklonností a projevují trochu zájmu o něj, o jeho přání a jeho naléhavé prosby.

Vánoce jsem slavil náležitě pouze tehdy, když jsem v nich prožil krátké, přitom však osobní důvěrné setkání s živým, skrytým a zároveň přítomným „Dítětem-oslavencem“, a když v této rozmluvě s ním nešlo o nic jiného než především o „gratulaci“. Vánoční kázání se pak se svým tématem nemine pouze tehdy, pokud se v něm mluví o Ježíši, o Ježíši doby minulé, který je Ježíšem doby současné. Stává se „aktuálním“ pouze tehdy, pokud nás uvádí do tajemství, tedy vede k tomu, abychom řekli sami za sebe: „Ty Ježíši…“ A toto kázání udeřilo na správnou strunu tehdy, když nám kněz vypráví o svém příteli, o svém příteli z Nazareta, jemuž právě teď poblahopřál.