Víte, když se ve svém okolí zeptám věřících lidí, co to znamená být věřící, vždy očekávám odpověď s jistými obavami. Lidé jsou většinou zaskočeni nejprve tím, že se vůbec ptám na tak základní otázku, a později po jisté úvaze spíše tím, že na ni vlastně neznají ani přesnou odpověď. Nejčastěji se setkávám s odpovědí, že víra je vlastně něco, o čem se můžu dozvědět z Písma nebo si přesnou odpověď můžu najít v Katechismu katolické církve. Osobně je mi blízká spíše odpověď lidí, kteří se snaží odpovědět co nejupřímněji a s určitou dávkou poctivosti často volí odpověď, že víra je vztah k Bohu. Ano, tato odpověď se mi líbí, ale přesto mi tady něco chybí, ani nevím, jak bych to přesně vyjádřil, možná ten styl, ta energie schovaná za těmito slovy, možná právě to činí tuto odpověď neúplnou. Myslím, že to, co tady chybí, je právě ona autentická zkušenost člověka s Bohem.

Ale jak se tam dostat? Jak člověk může prožít tuto skutečnost? Jak člověk může zakusit tuhle zkušenost? Musíš se ztratit, aby si našel to co je ztracené, jinak by přece každý věděl kde to je a to je přesně to co Bůh nechce. Bůh nechce být Bohem odhaleným, ale Bohem skrytým. A to je možná důvod proč jsou mezi námi lidé, kteří mají tak málo z autentického setkání s Bohem. A tolik lidí, kteří mají tolik pravdivých, ale přesto prázdných odpovědí. Lidí, kteří nemají odvahu udělat tento krok do nejistoty a ztratit tak sami sebe, abychom v tomto neznámém a nebezpečném prostoru strávili dostatečný čas k tomu, abychom jsme se mohli setkat s Bohem.

Víra je svobodné a riskantní rozhodnutí člověka udělat tento krok do neznáma. Dobrovolně si ho zvolit, ale ne jenom jednou, ale neustále se rozhodovat tímto způsobem. Víra je tento postoj ke světu, k lidem , ke všemu co nás obklopuje. Krůček po krůčku se vzdávat sám sebe proto, abychom v sobě mohli odhalit Boha a spolu s ním se vrátit zpět na tento svět. Vrátit se jiní než jsme vycházeli, abychom spolu se svatým Pavlem mohli říct:  "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího" (Gal 2,20), aby pro nás víra nebyla něčím, co máme, ale spíše něčím, co nemůžeme popřít - i kdyby jsme se o to sebevíc pokoušeli. Vybaveni takovouto vírou budeme proměňovat tento svět, ne silou naší vůle nebo ambicí něco dokázat, ale svou pouhou existencí. 

 Jsem přesvědčen o tom, že právě tento postoj je tlukoucím srdcem víry, její podstatou, jejím významem. Přál bych si, abych ve svém okolí potkával takovéto lidi, pro které víra nebude jenom odpověď, ale osobní zkušenost, která vyrůstá z nás samotných a jistě si v tomto světě najde svou vnější formu.

Jiří Mazanec     

Opravdu krok do neznáma?

 Dobrý den,

se zájmem jsem si přečetl Jirkův článek Křesťanská víra. Opravdu není jednoduché odpovědět na otázku: "proč věřím ?" Možná je to tím, že odpověď je skutečně odvislá od mého vztahu k Bohu a ke Kristu, na stupni tohoto vztahu. Vždyť i mezi lidmi prožíváme různé stupně vztahů: někdo je naším pouhým známým, někdo je kamarád a pouze pár lidiček můžeme pokládat za své přátele. Přátelství tedy jistě můžeme pokládat za jakýsi nejvyšší stupeň vztahu mezi lidmi. Lidé ve vlastní rodině by měli být především navzájem přáteli. Kvalita přátelství je pak dána stupněm důvěry. Ano, příteli se můžeme bez obav svěřit, očekáváme od něho pochopení, dobře míněnou radu, upřímnost a bezelstnost. Od přítele dokážeme přijmout i opačný nesouhlasný názor, aniž by to zanechalo stopu na našem přátelství. Vážíme si takového přítele, který nám jen souhlasně nepřikyvuje.

Vztah k Bohu, či  stupeň tohoto vztahu by též mohl být posuzován podle stupně důvěry, kterou ve své víře k Bohu chováme. Víra je tedy pro mne spíše  důvěra. Vím, komu jsem uvěřil, nikoliv "čemu" jsem uvěřil.  Uvěřil jsem Kristu jako příteli z nejoddanějších. Proto se domnívám, že víra není "krokem do neznáma". Ctím jeho slova a věřím, že byla vyřčena s láskou v srdci k člověku a veškerému Stvoření. Byla vyřčena proto, aby byla ku prospěchu a dovedla člověka ke spáse.

Osobní přátelský vztah s Kristem vede člověka k lásce k ostatním lidem, přírodě a  celému Stvoření. Je to klíč k vyrovnanému nitru a nebojím se říci k spokojenému životu. Kolika křesťanům tento osobní přátelský vztah ke Kristu chybí ?Čím to, že někteří zůstali pouze u nedělního tradičního chození do kostela a po jeho skončení se ani na minutu nezamyslí nad hlubšími věcmi, než je uvaření knedlíků a začátek seriálu na televizi NOVA? Vždyť v kolika křesťanských rodinách se hovoří po nedělní mši o slovech, která  zazněla při kázání či čtení z Písma?

Jan Holík   

převzato z http://www.chlapi.cz